Christopher Paolini: Cokoli dělám, dělám z celého srdce i duše

Jste v Praze poprvé?

Podruhé. Byl jsem tu už v roce 2012 v rámci turné s mou poslední knihou. Už tehdy jsem byl překvapen a potěšen, kolik tu mám čtenářů a vůbec jak moc milujete čtení jako takové. Na autogramiádu, kterou jsem tu tehdy měl, přišlo nejvíc lidí vůbec ze všech mých autogramiád mimo území Spojených států. Navíc Praha je krásná, jídlo je dobré a lidé milí. Jsem moc rád, že tu můžu pobývat znovu.

Já mám taky za úkol požádat vás o podpis. Pro jednoho jedenáctiletého fanouška…

Není problém. Rád. Jak mi kdysi řekl fantasy spisovatel Terry Brooks: „Není potřeba mít strach, když lidi chtějí podepsat knížku. Důvod k obavám je, když s tím přestanou.“

Vaše první kniha vyšla v roce 2002. Je pro vás psaní postupem času snadnější?

Ne. Psaní je, stejně jako jakákoli jiná forma umění, soubor nikdy nekončících výzev. A protože mám výzvy rád, zkouším dělat věci, které jsou složitější. A když se mi to podaří, zkouším ještě těžší. To samé platí pro malbu nebo hudbu. Bez ohledu na to, jak moc jste dobrá, vždycky můžete být ještě o kus lepší. Ale je také pravda, že mám nad svým psaním větší kontrolu, je pro mne jednodušší vytvořit atmosféru, kterou v té které scéně chci, a podobně.

Řemeslně to tedy je snazší, umělecky ne?

Ano. Přesně. S tou první knihou jste rok jezdil po Spojených státech a propagoval ji v historickém kostýmu. Ani na chvíli jste nepochyboval, jestli to má vůbec cenu? Já jsem vůbec nevěřil, že bych se mohl stát profesionálním spisovatelem. Dokud mi nevyšla třetí kniha, vůbec jsem v to nedoufal. S tou první jsem mohl mít prostě jen štěstí a i druhá by mohla být jen trefa. Teprve po té třetí jsem tomu doopravdy uvěřil. Eragona jsem vůbec nepsal s tím, že to někdo bude číst, psal jsem ho pro sebe a možná pro své rodiče. Naštěstí pro mne to baví i další lidi, ale rozhodně jsem to nečekal. Přesto jste to podstoupil a strávil jste rok jeho propagací. Víte, ať už děláte cokoli, stojí za to dělat to pořádně, s veškerým úsilím a nadšením. Kdybych to tak nedělal, prostě bych tu knihu napsal, strčil do šuplíku a nikdy by ji nikdo nečetl. Což je také důvod, proč jsem tolik opatrný, pokud jde o příběhy, které píšu, a projekty, na kterých se podílím. Cokoli dělám, dělám z celého srdce i duše.

Jak moc vám změnil život tak obrovský úspěch v tak mladém věku? A jak moc jste se změnil vy?

Naštěstí pro mě se moc nezměnil můj život doma. Jedete někam na nějakou totálně bláznivou a obrovskou akci a pak přijdete domů a jste to zase vy a kolem je vaše rodina. Díky tomu jsem si udržel rovnováhu. Popularita a s ní spojená pozornost je sice příjemná, ale v určitých ohledech to není normální. Takže přestože jsem za ni vděčný, snažím se nebrat ji příliš vážně.

A je to těžké zůstat i přesto normální?

No, žít v Montaně dost pomáhá. To je dost izolované místo. Nebudu lhát, je úžasné, že někdo ocení vaši práci, ale daleko důležitější je váš každodenní život. Lidi, se kterými se potkávám, práce… Ne řečnění před 10 tisíci lidmi. Největší změna je vaše finanční situace. Nemusím se bát, že nebudu mít co jíst.

Zastavují vás lidé na ulici jako rockovou hvězdu?

Jenom občas. Spisovatel je ta nejlepší forma celebrity, protože většina lidí prostě neví, jak vypadáte. Vždycky když se mi to stane, jsem trochu překvapený a v rozpacích.

První vydání Eragona jste si dokonce sám ilustroval. Ještě pořád kreslíte?

Ano, kreslil jsem i obrázky pro všechna americká speciální vydání mých knih. Miluju umění a jakýkoli proces tvorby. Vlastně nejsem malířem jenom proto, že jsem přečetl hodně knih o hladovějících malířích. Ale nedošlo mi, kolik je hladovějících spisovatelů. Ale vážně, kdybych nebyl spisovatelem, asi bych byl malířem. A když ne malířem, tak řezbářem. Nebo filmařem.

Co vás inspiruje?

Všechno. Hodně čtu. Všechny žánry. Koukám na filmy, hraju videohry, poslouchám hudbu. Někdy se mi nelíbí, jak to ten který umělec ztvárnil nebo napsal, a hned přemýšlím, jak bych to udělal já. A pak mi z toho vznikne úplně nový příběh. Nebo se dívám na film a určitý obraz ve mně zažehne jiskřičku. Nebo když se jen tak procházím a koukám se na hory a začnu přemýšlet, co by se stalo, kdyby… A od toho kdyby začnu stavět příběh. Vyprávění příběhů je vlastně aktem kladení a následného zodpovídání otázek. Co kdyby mladý muž našel uprostřed lesa dračí vejce? Kde se tam vzalo? Kdo ho tam nechal? Jak se tam dostal ten mladík? Tím, že se ptáte a pak si co možná nejupřímněji odpovídáte, nestavíte jen příběh, ale úplně nový svět.

Takže se asi nebojíte, že vám dojdou nápady…

Ne, spíš naopak. Mám jich moc.

Byl na začátku Eragon něco jako vaše alter ego? Vaše ideální já?

Ano, myslím si, že když je vám patnáct, psát o sobě je to nejjednodušší, o čem můžete psát. Samozřejmě jsem nikdy nelétal na drakovi a nebojoval s příšerami a díky tomu se ode mne už v první knize Eragon dost vzdálil. Vyvinul se ve svou vlastní postavu. Ale rozhodně není ideální. Má své vlastní problémy a výzvy. Kdyby byl ideální, nebyl by zajímavý.

Poté, co jste tetralogii dokončil, jste se věnoval čemu?

Projezdil jsem celý svět s promo turné, což trvalo dost dlouho, napsal jsem pár věcí, které zatím nevyšly. Taková zkouška, kam až můžu jako spisovatel roztáhnout křídla. Různé styly, povídky, novely, scénáře. Poslední rok a půl jsem strávil stavěním science fiction vesmíru, do kterého je zahrnutý i skutečný svět. Bavil jsem se s vědci z celého světa. Právě teď dokončuji obrovský román, který se v tomhle vesmíru odehrává. A jsou v něm vetřelci, lasery, výbuchy a vesmírné lodě.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Chtěl jsem létat na dracích a bojovat s příšerami. Jenže to nevypadalo moc nadějně. Tak jsem si vybral tu druhou nejlepší možnost. Psaní o dracích a příšerách.

Přečtěte si celý magazín