Knihkupec Tomáš říká: „ Život je moc krátký na to, abychom četli špatné knihy “ aneb Proč vlastně čtu?

„Čtenář prožije tisíc životů, než zemře. Člověk, jenž nikdy nečte, prožije jen jeden.“ (George R. R. Martin)

Čtu i píšu. Vlastně skoro pořád. Někdy více, někdy méně. Právě čtením se tříbí slovní zásoba a onen pověstný všeobecný přehled. Namlouvám si, že obojí jakž takž mám. Psaní je řemeslo. A abych parafrázoval Tyriona Lannistera: Mysl potřebuje knihy, stejně jako meč potřebuje brusný kámen, aby se udržel ostrý. Má mysl nemusí být vždy právě nejostřejší. Ale úplně tupá a zubatá také není.

A co víc, když máte to štěstí a proderete se tím neskutečným množstvím k titulu, který je opravdu, ale opravdu skvělý, máte pocit, jako by byl napsán přímo pro vás. Dovede vás k zamyšlení a vyvolá pro vás skutečně takové nadšení, jako se to povede málokterému kusu umění. Zprostředkovat toto slovy pro někoho, kdo nečte, je poměrně obtížné. Můžu použít otřepanou frázi, že mozek je (snad ještě pořád) nejvýkonnější počítač. A čtení je pro něj (snad ještě pořád) tím největším stimulem. Doufám. Věřím.

Po letech, která jsem už knihám věnoval (a to není tak docela nadsázka), je tato otázka vlastně docela nasnadě. Mohl bych přijít s klišé o lásce na celý život, kdy jsem knihy hltal od dětství a postupně ubíral na tempu. Za svůj krátký život jsem přečetl desítky, ba možná spíš stovky knih. Některé byly opravdovými zážitky, vyživujícími ducha i mysl, jiné byly plochým fastfoodem na jedno použití. Přesto bych asi otevřeně přiznal, že čtu málo. Nebo spíš pomalu. Možná proto, že knihami jsem obklopen prakticky neustále. Ať už při své práci knihkupce, kdy mi pod ruku přijde většina knižních novinek a jsem tak v neustálém a někdy i lehce ubíjejícím vydavatelském kolotoči takříkajíc stále u pramene, nebo doma. Obklopen knihovnami, které už nutně potřebují protřídit a zbavit prachu…

» Proč čtu – chlapácký článek, po kterém zjistíte, že čtení je intenzivější než sex! «

Občas bych si až připadal jako řezník, který po každé zabijačce už nemůže maso ani vidět a na posezení zblajzne bábovku. V mém případě je ekvivalentem bábovky film nebo videohra. Ale pak mi stačí letmý pohled na ohmatané knihy v knihobudce při procházce se psem, aby se mi zase vrátilo ono dětinské nadšení. A já si uvědomím, že by život bez nich byl chudý. Můj blogerský kolega Jirka ve svém článku s nadsázkou vynášel čtení nad sex a chlapácky apeloval na muže, aby četli víc. A do jisté míry s tímto apelem musím souhlasit. Muži čtou méně. A je to škoda. A upřímně vlastně nevím, jaký to má důvod. Přesto ale Češi patří k národům, které čtou spíše více než méně. A pravidelně zveřejňované statistiky, nebo četnost desítek knihoven a knihkupectví po celé zemi to potvrzují. Vzhledem k stovky let trvající historii tu s námi knihy budou pravděpodobně navždy. 

Budu se opakovat, ale…

Na onu titulní otázku se dá odpovědět mnoha způsoby. A všechny budou maličko prázdné a otřepané. Pokud jste dočetli až sem, máte mé vřelé sympatie. Myslím si, že není důležité, proč vlastně čtu. Protože těch důvodů je celá řada. A každý je opodstatněný. Ty mé vlastně moc znát nepotřebujete.

Čtěte pro sebe. Třeba jen proto, že vám to dělá radost. Obklopte se knihami, které milujete. Prokreslete svůj život slovy, jež vám jsou milá. Protože život je moc krátký na to, abychom četli špatné knihy. Já čtu proto, že mne to baví a naplňuje.

I po takové době.

Navždy.