Josef König: „Nedávejte číst svoje literární prvotiny nejlepším kamarádům. Řeknou vám, že je to super, i když to stojí za ho*no“

Josefe, jste spisovatel, scenárista a dramatik. Co z těchto vyjmenovaných pozic vás vystihuje nejvíce?

Asi žádná. Škatulkování na mě neplatí a v dnešní době nemá ani žádný význam. Přes víkend se dnes díky internetu stanete, čím chcete. A je jedno, co ve skutečnosti umíte. A proto nějakým konkrétním označením nedávám žádný velký smysl a nejsou důležitá. Psaní je pro mě jedna z forem odpočinku, seberealizace. Měl jsem období, kdy jsem psal scénáře rozhlasových her, něco pro divadlo, pak jsem se začal věnovat psaní povídek a knih a vždy jsem se mohl asi nazývat jinak. Zůstal bych však klidně jen u označení volnočasový psavec.

Jak vzpomínáte na své spisovatelské začátky? Jak jste se k psaní dostal?

Literatura a příběhy mě bavily už na škole. K psaní jsem měl vždy blízko, vystudoval jsem žurnalistiku, pracoval jsem dlouho v novinách a nyní mě živí vymýšlení reklam. Někdy kolem dvaceti let jsem si začal plnit sen o tom, že by mi někdy nějaké nakladatelství vydalo knihu. Ale shodou mnoha náhod a lidí, které jsem potkal v životě – režisérů, herců, produkčních, jsem se k psaní literární prvotiny dostal až o deset let později.

Kdybyste měl popsat proces vzniku vašich knih, jak dlouho taková kniha pod rukama vzniká?

Živí mě jiná práce a psaní je zábava na večery. Až rodina usne, seberu se a jdu do své pracovny naproti do Rebels na svoji barovou stoličku, otevřu počítač a píšu. Nejsem však systematický psavec a nepostupuji, jak bych měl. I když jsem vedl několik kurzů tvůrčího psaní, nedodržuji z toho skoro nic. Člověk by měl mít předem časovou osu, podrobnou osnovu, rozpracované postavy a pak „už jen“ denně nabouchat několik tisíc znaků dle připravené šablony. Já píšu rovnou spatra a tak, když jsem v půlce knihy, sám ani netuším, jak skončí. Vytvářet vše za pochodu, měnit a upravovat, druhý den po cestě do práce přemýšlet, jak budu večer pokračovat – to mě na tom baví. Další verze rukopisů, kdy přepisuji a upravuji, jsou už spíše rutinou. A jak dlouho? Určitě měsíce nad rukopisy strávím.

Po dvou publikacích s vážnější tematikou vychází oddechová kniha s názvem Provazochodci. Kde vznikl nápad pro to, aby vážná témata tentokrát ustoupila do pozadí?

Sešly se dvě věci dohromady. Tou první byla lehká životní únava z povinností a toho všeho balastu, co se děje kolem. Negativní atmosféra ve společnosti, člověk neustále řeší menší či větší problémy. Potřeboval jsem spíš vypnout, než abych ještě po večerech psal další vážná témata. Druhá věc byla, že jsem si chtěl vždy odlehčený styl psaní vyzkoušet. Do toho mi náhodně napsalo několik čtenářů, kteří měli za sebou Společnosti nebo Chatu 1879, že je baví můj syrový vypravěčský styl a rádi by si přečetli něco oddechového. Vše se tak potkalo v jeden čas a vznikli Provazochodci.

Mohl byste prosím blíže specifikovat o čem kniha vypráví a pro koho je vhodná?

Cesta o novém začátku, představách, novém životě ve velkoměstě, náhodě, lenosti, životních kolizích. Trochu lásky, decentně sprostých slov, přiměřeně alkoholu. Vhodná pro všechny, kteří umí číst. Ale dětem bych ji před spaním asi nedoporučoval.

Jaké se u vás střídaly pocity po debutu a nyní po vydání již třetí knihy?

Mám k psaní a literatuře velkou pokoru, z přehnaných očekávání a nošení nosu nahoru jsem vyrostl už před vydáním Společností. Samozřejmě první kniha byla splnění určitého osobního snu a měl jsem z ní velkou radost. Z Provazochodců už mám „jen“ velkou radost.

Všechny tři knihy jsou kratšího formátu – novely. Chtěl byste do budoucna napsat i delší knihu, například román?

Vím, že to čtenáři a ani v nakladatelství asi neuslyší rádi, ale já nevím. Nepřemýšlím nad délkou knihy. Možná to mám někde uvnitř, protože mě dlouhé romány nikdy nebavily. Mám rád rychlost, spád, zkratkovitost. Při psaní si neříkám, že musím napsat alespoň dvě stě tisíc znaků. Mám v hlavě nějaký příběh a ten prostě na nějaké stránce skončí. U Chaty 1879 mi lidé psali, že je kniha bavila, ale že jsem mohl dát postavám více prostoru a více je rozpracovat. Jasně, mohl jsem. Ale prostě mě text v onu dobu vyhovoval tak, jak vyšel. Takže uvidíme do budoucna, třeba se někdy utrhnu.

V jednom z rozhovorů jsem slyšela, že inspirací pro další knihu může být například to, když vás v obchodě rozčílí prodavačka. Opravdu je to tak jednoduché, získat nápad na další knihu?

Námět každé knihy, každého příběhu, dokážete shrnout do pár vět. Inspirovat vás může cokoliv. Třeba i náš rozhovor. Pak už jen záleží, kolika postavami daný námět obalíte, do jakého prostředí zasadíte, jaký styl vyprávění zvolíte, jak moc pustíte uzdu fantazii. Pokud jako spisovatel chcete jít cíleně po úspěchu, tak zvolíte romantický příběh, čtyři sta stran, neopomenete zvířátko a samozřejmě dobrý konec. Všechno zasadíte do blízké budoucnosti, nebo sci-fi táhne a po cestě ještě vyřešíte zapeklitou vraždu.

Co máte v plánu dál? Už máte rozepsanou další knihu nebo zatím nápad v hlavě teprve zraje?

Nápad je, ale ještě si tam někde sedí a přemýšlí. Nyní se věnuji jiným věcem. Určitě nic rozepsaného ještě nemám. Nejsem šuplíkový grafoman. Uvidíme také, jak s kartami zamíchají Provazochodci.

Co byste vzkázal začínajícím autorům?

Začněte pít kafe. Občas se to hodí. A nikdy nedávejte číst svoje literární prvotiny nejlepším kamarádům. Řeknou vám, že je to super, i když to stojí za ho*no. A vydržte, psaní je fajn. Píšete totiž hlavně pro sebe.