S elegancí ježka je něžný román ze srdce Paříže

Některé knihy jsou velmi specifické a nelze je anotací či recenzí tak nějak plně vystihnout. Všimněte se, že anotace je vystavěna především z citací, z promluv dvou hlavních postav knihy. S recenzí je to podobné: může vám něco nastínit či sdělit, kouzlo této knihy však definitivně pochopíte až ve chvíli, kdy ji dočtete. Pojďme si tedy alespoň naznačit, v čem spočívá půvab tohoto mezinárodního bestselleru, který se od svého vydání držel více než sto týdnů na vrcholu žebříčku prodávaných knih ve Francii a obdobný úspěch zaznamenal i v jiných zemích.

Děj příběhu je vcelku prostý. Domovnice Renée se stará o údržbu soukromého domu, ve kterém kromě její maličkosti bydlí ještě osm dalších rodin. Hlavami těchto rodin jsou převážně bohatí a vážení lidé – poslanec, bankéř, právník či slavný kulinářský kritik označovaný za papeže gastronomie. Renée je čtyřiapadesátiletá vdova, má kocoura, vynáší odpadky, chodí na poštu, přátelí se s hospodyní Jasmínou a většinu dne můžeme z jejího bytu slyšet zvuk zapnuté televize.

Dvě neobyčejné ženy

V domě se to hemží dobře vychovanými manželskými páry, jejich domácími mazlíčky i potomky, mezi nimiž nikterak nevyčnívá malá Paloma, na první pohled obyčejná, snad trochu zakřiknutá dvanáctiletá dívka. Všednost každodenního života je trochu narušena ve chvíli, kdy se do domu nastěhuje nový nájemník – pan Kakuro Ozu, postarší, bohatý a charismatický Japonec. Ostatní obyvatelé domu se na něj snaží udělat dojem a vetřít se do jeho přízně. A to je vlastně téměř vše. Nezní to poněkud fádně? Nebude to trochu nuda?

Pokud vás po přečtení předcházejícího odstavce podobné myšlenky napadly, pak vězte, že Renée je velmi nevšední žena. Paloma není tak docela obyčejná mladá dáma. Obě se navenek tváří jako zářný příklad ničím nezajímavé domovnice, ve skutečnosti je však jiná: neobyčejně vzdělaná a sečtělá, miluje umění a estetiku, vášnivě pěstuje kamélie, zajímají ji tradiční filozofické směry a svého kocoura pojmenovala Lev, podle svého oblíbeného L. N. Tolstého. Svým okolím vesměs pohrdá, vadí ji pokrytectví, plytkost i snobismus některých nájemníků. Snad za to může skutečnost, že byla od dětství vychovávaná k jakési nevýraznosti, snad jistá bolestná zkušenost z mládí. Na každý pád se své role prostoduché ženy ochotně ujímá, a proto „naprosto přesně odpovídá tomu, co obecné společenské vědomí označuje paradigmatem domovnice". Ona permanentně puštěná televize je samozřejmě také jen póza.

Dvanáctiletá Paloma je po intelektuální stránce předčasně vyspělá dívka, která svou inteligencí i racionalitou vysoce převyšuje vrstevníky i členy rodiny. Snad proto, že nemá nikoho, s kým by sdílela svůj náhled na existenci, snad proto, že okolo sebe vidí jen potvrzení svého tušení o hlouposti a lživosti života, se rozhodne, že v den svých třináctých narozenin spáchá sebevraždu. Do té doby se pečlivě věnuje pozorování svého okolí a psaní deníků. Jeden líčí všední dny holčičky z „lepší rodiny“ (školní docházku, trable se starší sestrou, údiv nad některými lidskými rozmary), druhý vyjadřuje její „hluboké myšlenky“.

Možná budete mít v určitých pasážích pocit, že obě dámy nejsou bytosti z masa a kostí a místo krve jim v těle proudí něco na způsob zkapalněného super­intelektu. Renée na vás už od samého začátku nastoupí s Marxem či fenomenologií a s Palomou si v tomto směru taky užijete své. Pokud vás tento pocit přepadne, rozhodně se jím nenechte odradit. Klidně danou filozofickou kapitolu přehopkejte a pokračujte ve čtení. Nebudete litovat.

Román s příchutí filosofie

Muriel Barberyová občas použije Renée či Palomu k nadnesení určité filozofické úvahy a její aplikaci do běžného života. S oběma ženami se snaží odhalit jedinečnost a výjimečnost člověka a především společně hledají krásu ve všedních, zdánlivě nepodstatných událostech. S příchodem pana Ozu se oběma dámám otevřou se jim nové obzory. Od této chvíle je také kniha výrazně dějovější. Japonská kultura má totiž pro Renée i pro Palomu velké kouzlo: zatímco Renée hloubá o japonském filmovém umění, Paloma má ráda především poezii a manga. V jejím deníku „hlubokých myšlenek“ je vždy každá kapitola uvozena krátkými japonskými verši, ať už jde o haiku (trojverší) či tanka (pětiverší). Nemusíte být zrovna fanoušci japonské tvorby a přesto vás jistě mnohé zaujmou. Některé z nich se dotýkají samotné podstaty celé knihy.

Kniha je psána působivým, precizním a kultivovaným jazykem, díky němuž vás nejednou pohladí na duši. Patří se smeknout nejen před autorkou, ale i před překladatelem Petrem Christovem. Občas se zastavíte a určitou část přečtete podruhé, klidně i potřetí, tak zdařilé některé z nich jsou. Když na to přijde, nešetří Renée i Paloma ironií či sarkasmem, a to především na adresu ostatních nájemníků a jejich vrtochů, povahových rysů, životních pravd či chyb v ústních i písemných projevech.

Vše je však dávkováno svěže a lehce, skutečně s jakousi něžnou ježčí elegancí, a mnohé situace či postřehy vyvolají na vašich rtech nefalšovaný úsměv. S elegancí ježka je poměrně atypická, zároveň však strhující literární záležitost, kterou ocení spíše náročnější čtenáři. Kritérium náročnosti je ovšem subjektivní a každý si je musí stanovit sám. Na své si přijdou všichni, kteří rádi uvažují o pomíjivosti lidské existence. Taktéž milovníci kouzla jazyka, ironie, romantiky i východní moudrosti a ti, kdo mají rádi nevšední úhel pohledu vypravěče. A nespokojený nebude ani ten, kdo chce mít jednoduše potěšení čtení.