Tematický pátek #3: Nejkrásnější dětské knížky

Říká se, že dnešní děti nečtou. Já si to ale nemyslím. Věřím jim a jejich fantazii a také tomu, že i když jsou tak trochu vydány napospas nám dospělým, mají svůj vlastní, životními zkušenostmi a starostmi nezatížený vkus i názor. Vždyť jak by jinak mohly být mnohé dětské knížky tolik oblíbené? Některé se vydávají dokonce stále dokola, po celé generace až dodnes. Ale i ty novější, moderní, bývají krásné. Velice bych se divila, i když v knihách možná neleží tak jako my, kdyby dnešní malou generaci něčím nezaujaly. Naše země má velkou tradici čtenářství a může se pochlubit jednou z nejhustších sítí veřejných knihoven na světě. Tak to už přece něco znamená, anebo ne?

Vzpomínka na mé dětství 

První knížka, kterou jsem doslova „žrala“, byl Neználek ve Slunečním městě. Pamatuji se na tu žlutou bichli s nádhernými ilustracemi Jaromíra Zápala, které jsem doopravdy milovala, a na ta úžasná dobrodružství Neználka, Knoflenky, Strakáčka a trochu protivného Všeználka. Setkala jsem s nimi i v dalších dílech – Neználek na Měsíci a Neználkovy příhody, tu žlutou už ale nepředčily.

Knížky napsal ruský autor Nikolaj Nosov, který snad pro svou národnost a poplatnost době, ve které psal, býval u nás někdy kritizován. Děti však o politice příliš nepřemýšlejí, a já mohu jen říci, že díky němu jsem už nikdy nepřestala číst.

Hned potom následovaly mé oblíbené příběhy Z deníku kocoura Modroočka od Josefa Koláře s nezapomenutelnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové – a hádejte, proč mám asi dodnes ráda kočičky?

A pak už to šlo jedno za druhým. Vzpomenu jen ty pro mne nejkrásnější, ale bylo jich mnohem víc. Saint-Eupéryho Malý princ a jeho sny myslím nepotřebují komentáře. Dál se mi líbilo cokoliv s Kocourem v klobouku a jinými zvláštními stvořeními od Dr. Seusse, zvláště pak Green eggs and ham, z dob počátků mé výuky angličtiny. Tady se od srdce zasměje i otrlý dospělý. Stejně jako u nadčasového Werichova Fimfára a Deoduších.

V dětském světě má místo i poezie, a to je dobře, aspoň pro mě bylo, protože jsem pak úplně nenásilně přešla i k poezii pro dospělé a oblíbila si ji. Uspávanky, Kam odešly laně a Proč ten ptáček z větve nespadne od Jana Skácela jsou jedny z nejkrásnějších. Ta poslední jmenovaná byla napsána přímo na ilustrace Josefa Čapka a tím se, i kdybych nechtěla, ale já chci, dostávám k bratřím Čapkům.

Devaterem pohádek od Karla či Povídáním o pejskovi a kočičce od Josefa Čapkových, knížkami výraznými opět svými ilustracemi a obrovským přesahem až dodneška, se tak dostávám ke svým rodičům, jak jsem slíbila, protože tohle byly knížky už jejich dětství. Kromě Karafiátových Broučků a všeho od Josefa Lady, samozřejmě, kdo by je neznal!

Dětství mého syna

Vzpomínám si, že kromě výše jmenovaných knížek, které jsem synovi tak nějak podstrčila, si velice oblíbil všechny příběhy o Krtečkovi od Zdeňka Milera, který spolupracoval s dalšími významnými autory, ať už pohádek či ilustrací.

Nesmrtelné jsou například Jak Krtek ke kalhotkám přišel a O nejbohatším vrabci na světe s Eduardem Petiškou nebo Kuřátko a obilí s Františkem Hrubínem a O zvědavém štěňátku s Ivou Hercíkovou.

Než můj syn vyrostl, prošla jeho rukama také krásná série O mašince Tomášovi od reverenda W. Awdryho. Hodně se nasmál u Žofky nebo Macha a Šebestové od Miroslava Macourka a u knížek Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře Když se zamiluje kůň a Jaké je to asi v Čudu. No, vlastně se popadal za břicho už u těch názvů...

Postupně se pak přes Sto tajných dvířek od Nathana D. Wilsona o fantazii malého opuštěného chlapce a Kam běží modrá liška? Andreje Gjuriče z pražské Malé Strany, dopracoval až k Roaldu Dahlovi a Karlíku a továrně na čokoládu, Jakubovi a obří broskvi a Obru Dobru, které jsem milovala s ním.

A někde mezitím se v jeho knihovně objevila (možná mnou vpašovaná) trocha té poezie od Jiřího Žáčka – Krysáci a Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky.

Cesta k současným dětským knížkám

Když pominu Harryho Pottera a Star Wars, o kterých už toho bylo napsáno až až, nabídne se mi hned Pán prstenů a Hobit od J. R. R. Tolkiena a Letopisy Narnie od C.S. Lewise. To je fenomén, ostatně jako celý žánr fantasy. Tolkien a Lewis byli jeho průkopníci – literární nadšenci, oxfordští profesoři – zkrátka Inklings. Byli to intelektuálové, buřiči a vtipálkové, a stali se z nich velikáni. I dnes mají mladým čtenářům, jak je vidět, co sdělit, tak je nezatracujme.

Vrátím se ale k mrňouskům. Kdybych nějakého doma měla, určitě bych mu koupila Vyprávění babičky Vendulky od restaurátorky a výtvarnice Venduly Látalové. Její nádherné ilustrace a příběh jsou přesně moje krevní skupina. Inu, jak jinak, když je to prý „vzpomínka na události doby mámina dětství“, kde se lokomotivám kouřilo z komína a noční obloha byla plná hvězd...

Vybrala bych ale knížeček víc. Velkou knihu o dracích od Federici Magrinové, jako průvodce pro budoucí lovce a cvičitele draků – to kdybych měla chlapečka – a Kniholap od Helen a Thomase Dochertyových – přímo detektivní příběh o králíčcích, anebo Malý hrdina od Nicoly Kinnear, který dokazuje, že jsme mnohem statečnější, než si myslíme.

Všechny tyto pohádky mají krásné obrázky, a to je pro ty nejmenší skutečná radost. Takovým příkladem jsou i úspěšné Příběhy slepičí babičky, které napsala Christine Beigel. Jde o sérii pohádek o lvíčkovi, žirafě, vlku, hrochovi, chameleonovi, kravičce, pandě a zebře (snad jsem na někoho nezapomněla) a o tom, co všechno naše ratolesti nechtějí dělat. Až jim tohle přečtete, bude vám i jim na světě mnohem lépe.

Je vidět, že většině těch starších knížek vévodí nakladatelství Albatros, které tu bylo, jest a - tak jako v pohádce - i bude. Mám radost, že pravidlo, aby dětská literatura byla v první řadě krásným, zábavným a nenápadně poučným uměním, a nikoliv jen souborem chytrých rad a návodů, je nakladateli ve velké míře dodržováno. A co víc? Dobro v ní většinou zvítězí nad zlem. I když je to možná trošku mystifikace, naše děti o tom mohou snít a jak víme, přání bývá otcem myšlenky, takže čím víc budou číst, tím větší mají naději, že se to někdy splní.