Vzpomínky na jednu jihočeskou vesnickou tancovačku

Nostalgická atmosféra a lidská mikrodramata

Obálka Vesnické tancovačky příliš nezaujme, ne tak fotografie louky v detailu hned po otevření; tento obrázek provází celou knihu a vhodně tak doplňuje její vesnický ráz. Jak je u Hájíčka zvykem, odehrává se na jihočeském venkově. Povídek je dvacet, z nichž osm dosud nebylo publikováno knižně.

Každá z nich funguje samostatně, s některými postavami se však setkáváme opakovaně (např. Koleje ve sněhu). Autorovi nejde ani tak o zachycení děje, jako spíš o vyjádření nálady, vzpomínky, ať už své nebo cizí; zajímavé a zapamatované. Ukazuje obyčejné lidi s jejich problémy a starostmi, malé lidské tragédie na pozadí velkých věcí.

Z jeho psaní jde cítit hlubokou účast, čímž jsou povídky velmi uvěřitelné. Jako by to byl právě náš soused, kterému se to či ono děje, člověk, kterého důvěrně známe. Témata jsou různá – od vesnického fotbalu přes příhodu kronikáře malé obce až k rodinným vztahům, které se táhnou jako červená nit celou knihou.

Spojovacím článkem povídek psaných v ich formě je Pavel, mladík hrdý na svůj venkovský původ (Baladička, Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku), někdy je ale ústřední postavou žena a současně vypravěčka (Koně se mají pohřbívat, Baywatch). Ze všech lze cítit nostalgii, smutek nad uplynulým časem, ztraceným mládím nebo iluzemi.

Důvěrně známé prostředí

Otázka zní: Proč má Hájíček takový úspěch se svou venkovskou tematikou, dnes, kdy je kladen důraz spíše na město? Myslím, že v první řadě proto, že na venkově většina z nás cítí své kořeny, svou historii, rodinu, ze které všechno vychází. Pak jsou to určitě vztahy, tak důvěrně známé a osobní, i když mnohdy problematické. Dokáže vyjádřit tolik emocí v několika větách. Píše mnohdy úsporně, ale jasně, přesně pojmenovává skutečnost.

„Nade mnou visela šedá obloha a já jsem náhle pocítil hroznou úzkost a samotu, srdce mi sevřel šílený a beznadějný smutek. A to proto, že jsem si najednou naplno uvědomil, že pan Stránský je mrtvý a kůň s bílou lysinou je mrtvý a Monika už je dávno pryč a tenhle příběh asi umře s námi dvěma.“ (úryvek z knihy)

Při čtení Hájíčkových knih lze skoro fyzicky cítit slunce, horký nehybný vzduch, vůni polních trav nebo náhlou svěžest letního deště. A to je na něm to kouzelné – dokáže přiblížit venkov pomocí smyslových vjemů jako žádný jiný český spisovatel a dělá to přirozeně.

Mám ráda vesnické romány, proto mě zaujala už Rybí krev a tady tomu není jinak. Jeho příběhy jsou totiž velmi lidské, přirostou vám k srdci a po nějakou dobu v něm zůstanou. Je to zkrátka skvělá kniha s výbornou atmosférou, která zaujme nejen obsahem, ale i svou formou. A od první stránky patří k mým oblíbeným.